Deutsche Grammatik

Sem si zapisuju německou gramatiku, podle toho, jak se ji učím. Martin Hujer (MartinHujer.cz)

Hodně čerpáno z Leda - Němčina (nejen) pro samouky (ISBN 978-80-7335-525-8). Je to super učebnice, doporučuji!

Podstatná jména

Všechna podstatná jména se píšou s velkým písmenem.

Skloňování podstatných jmen po členu neurčitém

Až na výjimky přibírá 2. pád jednotného čísla v rodě mužském a středním koncovku es nebo s. V ostatních pádech se tvar nemění.

Das ist ein Haus.

Wir haben einen Hund.

Sie wohnen in einem Einfamilienhaus.

Skloňování podstatných jmen

Podstatné jméno v jednotném čísle nemění svůj tvar a skloňuje se pouze člen. Jedinou výjimku tvoří 2. pád mužského a středního rodu jednotného čísle, kdy podstatná jména přejímají koncovku es nebo s podobně jako po členu neurčitém.

Skloňování slabých podstatných jmen

U slabého skloňování ke změně tvaru podstatného jména. Kromě 1. pádu získávají slabá podstatná jména koncovku (e)n.

Slabá slovesa jsou rodu mužského a jedná se především o osoby, např. der Student, der Kunde, der Junge, der Absolvent, dále národnosti končící na e (der Tscheche, der Slowake, der Brite, der Franzose, ...), některá slova zakončená souhláskou (der Mensch, der Nachbar, der Ökonom, ...). Dále jediné podstatné jméno rodu středního das Herz.

Nepravidelná jsou der Name a der Herr. Stejně jako der Name se skloňují ještě der Buchstabe, der Funke, der Gedanke, der Glaube a der Wille.

Přídavná jména

Přídavná jména v přísudku

Přidavné jméno v přísudku (tj. za slovesem) má stejný tvar pro všechny rody a obě čísla.

Der Mann ist neu hier.

Die Frau ist neu hier.

Das Kind ist neu hier.

Die Leute sind neu hier.

Skloňování přídavných jmen po členu určitém

• Der schöne Garten gehört zu dem alten Haus. (Ta hezká zahrada patří k tomu starému domu.)
• Möchten Sie das großzügige Grundstück kaufen? (Chcete koupit ten velký pozemek?)
• Die modernen praktischen Möbel kommen in das nördliche Zimmer. (Ten moderní praktický nábytek přijde do severního pokoje.)

Stejně se skloňuje i přídavné jméno po zájmenech, která se skloňují jako člen určitý:

• dieser (tento)
• jeder (každý)
• jener (onen)
• mancher (mnohý)
• solcher (takový)
• welcher (který)
• aller (všechen)
• jen mn. č.: alle (všichni)
• jen mn. č.: beide (oba, obě)
• jen mn. č.: keine (žádní)

• Welches neue Altersheim meinst du? (Který nový domov důchodců myslíš?)
• Alle guten Freunde kommen zu Besuch. (Na návštěvu přijdou všichni dobří přátelé.)
• Beide jungen Architekten sind zufrieden. (Oba mladí architekti jsou spokojení.)

Pokud ve větě stojí vedle sebe více přídavných jmen, mají všechny stejnou koncovku:

• Das neue moderne Altersheim besitzt unsere Gemeinde. (Ten nový moderní domov důchodců vlastní naše obec.)

Skloňování přídavných jmen po členu neurčitém

• Das ist ja ein grüner Garten! (To je ale zelená zahrada!)
• Unsere Nachbarin ist eine alte liebe Dame. (Naše sousedka je stará milá dáma.)
• Jeder von uns hat ein eigenes Zimmer. (Každý z nás má svůj vlastní pokoj.)
• Im Stadtzentrum gibt es alte Häuser. (V centru města jsou staré domy.)

Stejně se v jednotném čísle skloňují přídavná jména také po zájmenu kein a dále po zájmenech přivlastňovacích mein, dein, sein, ihr, unser, euer, ihr, Ihr. V množném čísle přibírají všude koncovku -en (jako po členu určitém).

Zájmena

Osobní

Skloňování osobních zájmen

Poznámka: osobní zájmena ve druhém pádu se používají zcela výjimečně.

• Ich frage ihn. (Zeptám se ho.)
• Was schenkst du ihr? (Co jí daruješ?)
• Ich habe kein Geschenk für sie. (Nemám pro ni žádný dárek.)
• Wie geht es Ihnen? (Jak se Vám vede?)

Pokud jsou ve větě dva předměty ve 3. a 4. pádu, stojí na prvním místě předmět ve 3. pádu:
  Ich kaufe meinem Sohn ein Buch. (Koupím svému synovi knihu.)

V případě, že je předmět ve 4. pádu vyjádřen zájmenem, je pořadí opačné, tzn. přednost má čtvrtý pád před pádem třetím.
  Ich kaufe es ihm. (Koupím mu ji.)

Tázací zájmeno wer

• Wer ist das? (Kdo je to?)
• Wem schreibst du? (Komu píšeš?)
• Mit wem gehts du hin? (S kým tam jdeš?)
• Wen sehen Sie? (Koho vidíte?)

Dále existuje wessen, což je 2. pád zájmena wer, ale má pouze význam čí (ne koho/čeho). Je němenné - nemění svůj tvar podle rodu následujícího podstatného jména:

• Wessen Koffer ist das? (Čí je ten kufr?)
• Wessen Auto ist das? (Čí je to auto?)
• Wessen Tochter is das? (Čí je ta dcera?)

Tázací zájmeno welcher

Zájmenem welcher, welche, welches (který, která, které / jaký, jaká, jaké) se ptáme na konkrétní osobu nebo věc. Skloňuje se jako člen určitý.

• Welche Adresse hast du? (Jakou máš adresu?)
• Welche Telefonnummer haben Sie? (Jaké je Vaše telefonní číslo?)
• Welches Auto hat sie? (Které auto jí patří?)
• In welchem Haus wohnt ihr? (V kterém domě bydlíte?)
• Mit welchem Bus fahren wir? (Kterým autobusem pojedeme?)
• Zu welchem Schloss gehen Sie? (Ke kterému zámku jdete?)
• In welchem Hotel wohnen Sie? (V kterém hotelu jste ubytováni?)

Zápor kein

záporné zájmeno kein, keine, kein se skloňuje v jednotném čísle stejně jako neurčitý člen ein, eine, ein.

• Sie haben keine Wohnung. (Nemají byt.)
• Das is kein Problem. (To není problém.)
• Das Apartment hat keinen Balkon. (Ten byt nemá žádný balkon.)

Přivlastňovací zájmena

Přivlastňovací zájmena se v jednotném čísle skloňují jako neurčitý člen, v množném jako člen určitý.

• Mein Zimmer ist klein und hell. (Můj pokoj je malý a světlý.)
• Er telefoniert mit seiner Freundin. (Telefonuje se svou přítelkyní.)
• Wo haben Sie Ihren Koffer, Herr Kaufmann: (Kde máte svůj kufr, pane Kaufmanne?)
• Wie heißt euer Klassenlehrer? (Jak se jmenuje váš třídní učitel?)
• Das sind unsere Möbel. (To je náš nábytek.)
• Sie sprechen mit deinen Eltern. (Mluví s tvými rodiči.)
• Sehen Sie schon ihr Haus? (Už vidíte jejich/její dům?)

Vyjadřování českého svůj

Zájmeno svůj v němčině neexistuje, vyjadřuje se přivlastňovacím zájmenem podstatného jména, které je v dané větě podmětem. (V němčině se přivlastňovací zájmena používají mnohem častěji než v češtině.)

• Ich frage meine Kollegin. (Ptám se své kolegyně.)
• Peter fragt seine Kollegin. (Petr se ptá své kolegyně.)
• Das Kind fragt seine Mutter. (To dítě se ptá své matky.)
• Wir fragen unsere Kollegin. (My se ptáme své kolegyně.)

Ukazovací zájmeno dieser

Ukazovací zájmeno dieser (tento), diese (tato), dieses (toto) se v jednotném i množném čísle skloňuje jako člen určitý.

• Diese Geschenke sind für die Kinder. (Tyto dárky jsou pro děti.)
• Wir kaufen diesen Kühlschrank. Er ist praktisch. (Koupíme tuto ledničku. Je praktická.)

Pokud se ptáme tázacím zájmenem welcher, může být odpověd ukazovacím zájmenem dieser velmi stručná:

• Welches Brot möchten Sie? — Dieses, bitte. (Jaký chléb chcete? — Tento, prosím.)
• Welche Orangen nehmen Sie? — Diese da. (Které pomeranče si vezmete? — Tyto zde.)
• Welches Glas Wein gehört dir? — Dieses. (Jaká sklenka vína je tvá? — Tato.)

Neurčité zájmeno man

Německý podmět man vyjadřuje tzn. všeobecný osobní podmět (neoznačuje konkrétního činitele děje, ale zevšeobecňuje jej). Do češtiny se překládá jako: člověk, lidé, my, oni, všichni. Sloveso určité, které se pojí k podmětu man je ve 3. osobě čísla jednotného.

• Zu Mittag isst man in der Betriebskuche. (Obědváme v závodní kuchyni.)
• Was isst man gewöhnlich zu Weihnachten? (Co se obvykle jí na Vánoce?)
• Hier kann man Bratwurst und Pommes bekommen. (Tady lze dostat klobásu a hranolky.)
• Darf man hier rauchen? (Smí se zde kouřit?)
• In der Schweiz spricht man deutsch, französisch, italienisch und rätoromanisch. (Ve Švýcarsku se mluví německy, francouzsky, italsky a rétorománsky.)

Větná stavba

Věty záporné

Německá věta má pouze jeden zápor.

Slovesný zápor se vyjadřuje slovem nicht, které stojí za slovesem, co nejblíže konci věty, ale zpravidla před popíraným slovem (nicht gern, nicht lieb).

Záporná částice nein je samostatným záporem, tj. stojí vždy před větou a je oddělena čárkou nebo může tvořit samostatnou větu.

Heißen Sie Huber?

Nein, ich heiße Hahn.

Nein, ich heiße nicht Huber, ich heiße Hahn.

Slovesa

Přítomný čas

Od infinitivu odtrhneme koncovku (arbeiten, suchen) a přidáváme koncovky:

V některých případech se kvůli lepší výslovnosti přidává e-:

Sloveso haben

Stejně jako v češtině je po slovese haben předmět ve 4. pádu.

Ich habe eine Schwester und einen Bruder.

Habt ihr einen Hund?

Modální slovesa

Modálním (způsobovým) slovesem mluvčí obměňuje význam jiného slovesa tak, aby vyjádřil svůj postoj k obsahu promluvy (smím/nesmím, mohu/nemohu, apod.).

• Darf ich etwas fragen? (Smím se na něco zeptat?)
• Er kann gut Deutsch sprechen. (Umí dobře mluvit německy.)

Sloveso mögen

Do češtiny se překládá jako mít rád. V běžné mluvě se často užívá tvar podmiňovacího způsobu (rád bych, chtěl bych):

Sloveso wissen

Gramaticky stejně jako způsobová slovesa se chová i sloveso wissen.

• Er möchte in München arbeiten. (Chtěl by pracovat v Mnichově)

Rozkazovací způsob

Rozkazovacím způsobem vyjadřujeme rozkaz, prosbu nebo zákaz. Rozkazovací způsob tvoříme ve 2. osobě č. j. a v 1., 2. a 3. osobě čísla množného (podobně jako v češtině). Sloveso stojí ve větě vždy na 1. místě.

2. osoba č. j. je shodná s kmenem slovesa. A nepoužívá se zájmeno:

• schreiben (schreiben) → Schreib!
• kommen (kommen) → Komm!

Někdy se pro usnadnění výslovnosti nechává koncové e:

• warten (warten) → Warte!
• öffnen (öffnen) → Öffne!

V množném čísle jsou tvary shodné s tvary přítomného času. V 1. a 3. osobě zůstává zájmeno a stojí hned zas slovesem.

V němčině se v rozkazovacích větách velmi často vyskytují částice mal, doch, schon, bitte, pomocí nichž rozkazovací způsob vyjadřuje prosbu.

• Erzähle mal! (Tak vyprávěj!)
• Komm doch! (Tak už pojď!)
• Fahrt doch vorsichtig! (Jeďte přece opatrně)
• Setzen Sie sich, bitte! (Posaďte se, prosím.)

I ve větách rozkazovacích se vyskytuje zápor. Nicht stojí zpravidla na konci věty anebo co nejblíže za slovesem určitým:

• Tue es nicht! (Nedělej to!)
• Fahren Sie nicht zu schnell! (Nejezděte příliš rychle!)

Časování nepravidelných sloves

U nepravidelných (silných) sloves dochází ve 2. a 3. os. j. č. oznamovacího způsobu ke změně kmenové samohlásky.

• a → ä (fahren → fährst, fährt)
• au → äu (laufen → läufst, läuft)
• e → i (sprechen → sprichts, spricht)
• e → ie (sehen → siehst, sieht)

• Er fährt in die Stadt mit der U-Bahn. (Jede do města metrem.)
• Sie trifft ihre Freunde in einem Café. (Se svými přáteli se setkává v kavárně.)
• Liest du gerne Bücher? (Čteš rád knihy?)
• Wohin läufst du? (Kam běžíš?)

Pozn. Nepravidelná slovesa 2. typu, např. essen nebo lesen, jejichž kmen je ukončen na -s mají ve 2. a 3. os. j. č. shodné tvary: du isst, er isst, du liest, er liest.

Rozkazovací způsob nepravidelných sloves

U nepravidelných sloves 1. typu (a → ä, au → äu) se rozkazovací způsob tvoří pravidelně ve všech osobách (Fahren → Fahr!)

U nepravidelných sloves 2. typu (e → i, e → ie) zůstává zachována změna kmenové samohlásky v jednotném čísle (Sprechen → Sprich!)

Sloveso tun

Minulý čas

Pro vyjádření minulosti používá němčina tři minulé časy.

• préteritum (jednoduchý minulý čas)
• perfektum (složený minulý čas)
• plusquamperfektum (předminulý čas)

Do češtiny je překládáme jedním časem minulým.

Préteritum

Préteritum se používá v souvislém vypravování a při výkladu dějů v minulosti bez vztahu k přítomnosti a v popisu.

• Alle hatten viel Spaß und waren zufrieden. (Všichni se bavili a byli spokojení.)
• Meine Freundin wurde gestern fünfundzwanzig. (Včera bylo mé přítelkyni dvacet pět let.)
• Er wurde gesund. (Uzdravil se. = Stal se zdravým.)

Préteritum způsobových sloves

Tvoří se stejně jako slovesa slabá, vložením t mezi kmen a koncovku slovesa.

• U slovesa mögen dochází ke změně kmenové souhlásky -g- v -ch- (mögen - er mochte).
• U slovesa wissen dochází ke změně -i- v -u- (wissen - wusste)

• dürfen – er durfte
• können – er konnte
• mögen – er mochte
• müssen – er musste
• sollen – er sollte
• wollen – er wollte
• wissen – er wusste

Předložky se 3. pádem

Předložka seit (od, už) vyjadřuje děj, který probíhá z minulosti do přítomnosti, např.:

• Seit einem Jahr wohne ich in Prag. (Už rok bydlím v Praze.)
• Seit gestern bin ich krank. (Od včerejška jsem nemocný.)

Splývání předložek se členem

Některé předložky splývají se členem a vytvářejí stažené tvary.

Předložky se 4. pádem

Předložky se 3. a 4. pádem

Dovětky nicht wahr a oder

V mluvené podobě jazyka jsou obvyklé výrazy nicht wahr (že?) a oder (nebo ne?). Nacházejí se vždy na konci věty a jsou odděleny čárkou. Mluvčí jimi potvrzuje/ověřuje skutečnost výpovědi a očekává kladnou odpověď.

• Du möchtest doch Geld sparen, oder? (Chceš přece šetřit, nebo ne?)
• DIe Pflanzen auf den Tischen sind auch dekorativ, nicht wahr? (Ty rostliny na stolech jsou také dekorativní, že?)

Kladná odpověď na zápornou otázku

Na zápornou otázku lze odpovědět kladně nebo záporně. V kladné odpovědi použije místo obvyklého ja částici doch, v záporné odpovědi použijeme nein.

• Fährst du nicht mit? — Nein. (Nejedeš s námi? — Ne.)
• Fährst du nicht mit? — Doch, ich fahre mit. (Nejedeš s námi? — Ale ano, jedu s vámi.)
• Gehen wir heute nicht zum Mittagesse? — Doch, doch, aber wohin? (Dnes nepůjdeme na oběd? — Ale ano, ano, ale kam?)
• Gibt es hier keine Pizzeria? — Doch, am Platz. (Tady není žádná pizzerie? — Ale ano, na náměstí.)

Vazba es gibt

Vazba es gibt se do češtiny překládá jako: je, jsou, existuje, existují. Podstatná jména, která se vztahují k vazba es gibt jsou vždy ve 4. pádu

• Es gibt keinen Lift im Haus. (V domě není výtah.)
• Um die Ecke gibt es einen Schnellimbiss. (Za rohem je stánek s rychlým občerstvením.)
• Was gibt es zum Mittagessen? (Co je k obědu?)
• Gibt es noch Kaffee? (Je ještě káva?)